Ivo Hucl (1961)

kurátor, spisovatel, kulturní aktivista a zakladatel Bezejmenné čajovny ve Šťáhlavicích, kterou společně s manželkou provozuje již 20 let

Doma i v zahraničí realizoval desítky výtvarných výstav předních českých výtvarníků, ale též festivalů, často s tematikou Dálného východu. Od roku 2005 spolupracuje s kanceláří primátora města Plzně na pravidelných kulturních projektech s japonským městem Takasaki. V roce 2014 a 2015 pracoval jako programový ředitel dosud největší přehlídky japonského umění v dějinách ČR – Japan Fest 2015. Dosud vydal šest knih. Hned za vydání své první knihy Ostrovní básně obdržel v roce 2010 literární Cenu Bohumila Polana. Jeho předposlední kniha krátkých lyrických textů Prach prázdna byla v roce 2017 nominována na Státní cenu za literaturu.

Ivo Hucl je ženatý a má dvě dospělé děti. Žije a pracuje ve Šťáhlavicích. Pod hlavičkou Bezejmenné čajovny zde uspořádal více než 400 kulturních akcí – výstav, přednášek, koncertů, divadelních představení – aniž by si toho někdo z vedení obce vůbec všiml. V uskupení Občané pro změnu se chce angažovat především v oblasti kultury.

Ukázka z tvorby:

Život, krajina, lidé

Náš domov je vždy utvářen vzájemným působením „krajin vnitřních“ a „krajin vnějších“. Kultura a vzdělání kultivují „krajiny vnitřní“, kulturní a moudrý člověk je zase schopen harmonicky proměňovat „krajiny vnější“.

 Jen málokdo z nás si alespoň čas od času uvědomí, do jaké míry právě krajina, v níž žijeme, ovlivňuje naše vnímání a strukturu našich vnitřních hodnot a estetických požadavků. Václav Cílek jednou napsal, že „krajina vždy hluboce ovlivňuje duši společenství, národa“. Také tomuto velkému znalci české krajiny zdejší kraj učaroval, a proto opakovaně navštěvoval pravidelná noční setkání, která jsme kdysi organizovali s geniálním plzeneckým keramikem Ivanem Hostašou u jedné ze zdejších mohyl.

Chceme-li tedy pochopit „duši“ Šťáhlavic a Šťáhlav, musíme nejdříve porozumět a souznít se zdejší krajinou, musíme jejím prostřednictvím nahlédnout vlastní „přirozenost“, vlastní „duši“. Přejeme-li si naopak poznat sami sebe, musíme si začít vážit zdejších obyvatel a především jejich práce. Tato úměrnost pochopitelně platí i naopak.

Krajina v okolí Šťáhlavic a Šťáhlav není na první pohled okázalá nebo dramatická. Nepodmaňuje si nás dech beroucími horizonty nebo efektními přírodními scenériemi. Také si nás nezískává při první návštěvě. Na poutníka působí, jakoby přicházela z určitého ústraní, možná až hermeticky skrytě, a jen zvolna vtahuje náš životní příběh do dávných a hlubokých souvislostí. Jenže už Herakleitos z Efesu učil, že „přirozenost se ráda skrývá“.

Nikoli náhodou bývají pouta vycházející z tohoto prachobyčejného porozumění a ztotožnění nejsilnější. Proto se všichni, kteří jednou podlehnou magickému působení zdejší přírody, do ní musejí neustále vracet. Znám desítky lidí utíkajících se do okolních lesů téměř každodenně. Většina vystavujících samozřejmě patří mezi tyto „vyvolené“. Nevadí jim ani to, že etymologie názvů obou obcí Šťáhlav i Šťáhlavic evokuje spíše cosi zločinného, totiž stínání hlav. Ostatně i ze jména zdejší dominanty, ze zámku Kozel, nápadně vane „nezjevné“ svědectví o blíže nespecifikovaných obětních rituálech, snad pocházejících až z doby halštatské.

Podobně šerosvitně promlouvá k návštěvníkům i místní génius loci. Ten však osloví jen bytosti odvážné a trpělivé, které se nezaleknou jeho potemnělých hlasů, ať už jde o ruiny zaniklých středověkých vesnic, hradů, dávných kupeckých cest, rybníků nebo všudypřítomných keltských mohyl. Povrchní návštěvník, který do hájemství zdejšího génia loci nevstupuje s patřičnou úctou a pokorou, nejenže nezaslechne nezřetelné harmonie lesních písní o věčné pomíjivosti světa, ale přihodí se mu něco ještě horšího: velice brzy se ničím nepoznamenán vrací na udržované a značené turistické stezky.

Éra komunistické zvůle, následná normalizace, posléze bezduchá tržní ekonomika a nástup nových technologií téměř nenávratně zdecimovaly poslední zbytky neidealizované sousedské vzájemnosti českého venkova. Nově definovaný vztah k místní živé kultuře a kulturnímu dědictví vnímáme též jako začátečnický pokus o rehabilitaci inspirativního společenského setkávání, dále jako nedokonalou snahu o znovunalezení zdejších opomíjených, ale dosud doutnajících tradic a souvislostí. Bez těchto vzájemně sdílených hodnot bude totiž náš veřejný prostor neustále vylidňován, až se z něho stane pouhá pustina. V mezilidských vztazích se pak bude nadále vzmáhat jen omezenost, netolerance a závist. Kulturnost totiž není něčím, co je implantováno zvenčí. Rodí se a povstává z našich „vnitřních“ a „vnějších“ krajin, ze společné zkušenosti a ze vzájemné důvěry – a povstává třeba i k něčemu, co pro nás zatím zůstává cizí anebo naopak je již dávno zapomenuté. Jenže kde jinde můžeme tuto důvěru začít budovat než v místě, v němž společně žijeme?